Jak začal náš příběh...
Náš příběh začal v lednu 2024, kdy můj manžel utrpěl vážné traumatické poranění mozku při nehodě. Záchranná služba ho rychle převezla do nemocnice, kde lékaři bojovali o jeho život. Strávil týdny na jednotce intenzivní péče a jeho zotavení bylo nejisté a náročné. Fyzická a kognitivní rehabilitace se stala součástí našeho každodenního života. Navzdory těžkostem a nejistotě jsme se nevzdali naděje. Jeho odhodlání a síla překonat toto trauma jsou inspirující a každé malé zlepšení je pro nás velkým vítězstvím. Tento těžký zážitek nás naučil vážit si každého společného okamžiku.
Drahomíra Pechanová
3 min čtení
Dne 13. 1. 2024 se nám obrátil život naruby. Manžel Vladimír (42 let) se nevrátil domů a ráno mi volal jeho nejbližší kolega, že je v nemocnici FNHK, protože ho v Trutnově srazilo auto. Manželovi byla poskytnuta rychlá zdravotní pomoc a byl letecky transportován na pohotovost do FNHK, kde se okamžitě podrobil akutnímu zákroku dekompresní kraniektomie, který mu měl zachránit život.
Utrpěl závažné traumatické poranění mozku. Po operaci byl uveden do umělého spánku a nějaký čas strávil i v kómatu. Prvních 14 dní to byl doslova boj o život a nikdo nevěděl, jak to dopadne. Bojoval také se zápalem plic a jeho stav byl vážný. Naštěstí je manžel neskutečný bojovník a před nehodou byl naprosto zdravý a ve výborné fyzické kondici, což mu nyní pomáhá. Po asi třech týdnech byl přeložen na OAM a následně na NIP do Vrchlabí, kde pokračovalo snižování sedace. Stále byl ve vegetativním stavu s malými reakcemi a lékaři nás připravovali na nejhorší. Mohlo se stát, že se nikdy neprobudí, nebo bude v tomto stavu i rok. Věděli jsme jen, že celý proces uzdravení bude trvat velmi dlouho a nevíme, jak to dopadne.
Nevzdáme to, v žádném případě. Manžel byl vždy bojovník a nikdy by se nevzdal. Své 42. narozeniny bohužel "oslavil" v nemocnici, stejně jako v dubnu 2024 oslavil 22 let u PČR. Poslední roky sloužil u pražské SPJ a celý svůj život zasvětil poslání "pomáhat a chránit". Další narozeniny a výročí chceme slavit spolu jako rodina.
Pro některé kolegy je vzorem, pro jiné oporou a učitelem, ale především je pro nás tatínkem, který nám doma chybí. Manžel má čtyři syny (17 let, 12 let, 6 let, 5 let), nejstaršího z předchozího vztahu a dva nejmladší máme spolu. Každý z nich potřebuje zpátky tátu a já manžela. Manžel se také aktivně věnoval myslivosti, takže chybí nejen rodině, přátelům a kolegům v práci, ale i naší mladé fence německého křepeláka, která mě vždy vítá a ví, že jsem přijela z nemocnice od pánečka.
Vláďův aktuální stav se za těch skoro pět měsíců od nehody zlepšuje. Bojujeme a nevzdáváme to. Je při vědomí, snaží se hýbat končetinami, plně dýchá téměř bez pomoci přístrojů a snažíme se co nejvíce rehabilitovat, aby nás brzy přijali do rehabilitačního ústavu. Tam se všechno zpátky naučíme a vrátíme ho domů k rodině, kde chybí nejvíce.
Velmi si vážíme všech lékařských týmů, které se o manžela od začátku starají, PČR, která nám neskutečně pomáhá, a všech našich nejbližších přátel, skvělých sousedů a hlavně rodiny.
Děkujeme a díky vám všem se bez boje nevzdáme!
